Jak jsem zaslzel u knížky (25.02.2005)
Každé ráno při snídani (na kterou si udělám vždy dostatek času - neboť jak praví klasik Komenský "Veškerý spěch toliko pro hovado hodný jest") si při jídle čtu - buď časopis, noviny nebo častěji knížku. Mám rád kvalitní romány, tentokrát jsem v městské knihovně padl na knihu mého oblíbence Jeffreyho Archera, kterou jsem ještě nečetl. Jsem teprve asi ve třetině, ale včera ráno mě vytryskly slzy při čtení této krásné knížky! A nebylo to smíchy ani vztekem (co jsem si to zase půjčil za blábol), dokonce ani tím, že by děj byl natolik smutný. Byly to slzy dojetí nad brilantností a odvahou, s jakou v závěrečné řeči u soudu hrdina románu, mladý student 2. ročníku právnické fakulty obhajuje mladou ženu, která otrávila svého manžela, který ji i jejím dětem celých 9 let soustavně fyzicky i psychicky ničil život. A to vše za přítomnosti jeho obávaného profesora z fakulty. Ta řeč bylo něco úžasného. V té souvislosti jsem si vybavil jiný moment, ve kterém mě taky přepadl tentýž typ dojetí. Bylo to zhruba před dvanácti lety při sledování skvělého oskarového filmu Vůně ženy s excelentním výkonem Al Pacina v roli slepce, který chce ukončit život. Film končí jeho nečekanou a opět brilantní obhajobou studenta, který mu zachránil život, proti hrozbě vyloučení ze školy.
Uvědomil jsem si, že se mě takovéto chování bytostně dotýká. Že mě vysoce imponuje a dojímá situace, kdy člověk dá veřejně všanc celou svou osobnost i kariéru na záchranu jiného člověka, na jeho ochranu před mašinérií zákonů, které se ho nemilosrdně snaží zničit, a pronese nádhernou obhajobu, řeč prodchnutou citem, zápalem a apelem na soucit porotců či soudců. V těchto situacích se v celé své nahotě ukazuje značná nedokonalost komplikovaných lidských zákonů a zejména jejich interpretací. V těchto situacích si znovu a znovu uvědomuji, jak je jednoduché někoho odsoudit, a jak může být nekonečně těžké někomu pomoci. O to víc obdivuji všechny, kteří to dokáží. I když je to jen ve filmu nebo v knize. Dlužno říci, že ona žena v oné knize nebyla nakonec odsouzena na těch 99 let, které navrhovala obžaloba. Porotci se totiž neshodli ani na většinovém verdiktu a žalobce netrval na opakování procesu mimo jiné vzhledem k právě zmiňované závěrečné řeči obhajoby. Ta žena byla osvobozena a vrátila se domů ke svým dětem.