Problematická investice ČSSZ (18.03.2005)
"Česká správa sociálního zabezpečení otevřela v Karlových Varech nové školící centrum za téměř 104 milionů korun pro svých více než osm tisíc zaměstnanců. Úřad měl zatím jen dvě výuková střediska se 60 místy. Nové centrum jich má až 300. Dosud ČSSZ utrácela ročně asi deset milionů korun za pronájem školících zařízení ročně. Roční náklady na provoz centra se budou pohybovat kolem sedmi milionů korun. Centrum hodlá využít pro vzdělávání svých zaměstnanců, ale také úředníků jiných státních institucí."
Tolik výtah těch nejpodstatnějších údajů ze zprávy, kterou jsem našel na stránkách poslance za ODS Miloše Patery. Chce se řici:" To se Škromach plácnul přez kapsu, aby se státní zaměstnanci mohli kvalitně školit, co?" Odhlédneme-li od skutečnosti, že se plácnul přes naši kapsu, není od věci pokusit se domyslet možné dúsledky této zprávy.
Tím, že postavil za státní (naše) peníze takovéto zařízení, odebral totiž ročně těch 10 milionů příjmů konkurenčním soukromým zařízením, které tato školení dosud svými kapacitami zajišťovala. A nejen těm. Jelikož má toto zařízení sloužit i ostatním resortům, dá se očekávat výpadek příjmů minimálně dvoj- až trojnásobný. A to ještě není jasné, zda bude zařízení fungovat i komerčně, čili konkurovat soukromým firmám, které si musí na všechny investice i provoz na rozdíl od tohoto zařízení tvrdě vydělat. Co to pro ně znamená je na bíledni - snížení jejich příjmů, tím pádem i odvodů daní do státní kasy a zvýšení nezaměsnanosti.
I když pomineme výše uvedené důsledky, samotná ekonomika a návratnost tohoto zařízení je mírně řečeno pochybná. Jestli Škromachovo ministerstvo investovalo 104 mil. Kč, aby tak ročně ušetřilo 3 mil. Kč, tak se jedná o hluboce ztrátový podnik, to je snad z těchto čísel poměrně jasné.
Myslím proto, že jsem tak mimoděk plynule navázal na předchozí příspěvek. Začíná se mi asi vyjasňovat, kde mimo jiné mizí onen rozdíl mezi vybraným a vyplaceným sociálním pojistným. Oněch více než 8.000 zaměstnanců ČSSZ musí být z něčeho placeno, a to včetně veškerých investičních a provozních nákladů. Už dlouho známá a zdánlivě absurdní věta "Nejdražší je to, co je zadarmo" tak opět nabývá své obludně pravdivé podoby. Aby stát "přerozdělil" 100 Kč, musí tudíž vybrat - ne 200 Kč, ale zřejmě mnohem, mnohem víc. A zajímat se, zda takovéto "přerozdělovací služby" někdo objednal, je v případě státu a jeho institucí zcela mimo mísu. Legislativa totiž už dávno rozdala karty za nás.