Já a varhany (01.05.2005)
První máj je za námi. Bohužel letos oba květnové svátky padly zase na víkend... Pro mně znamenal letošní první máj hraní v libickém kostele sv. Jiljí. Zaskakuji tam občas za stálého varhaníka Láďu Bambucha, když pořádá nějakou akci (je to zároveň podnikavý majitel a provozovatel místního pohostinství). Tak jsem si vzal s sebou i foťák a zavzpomínal na mé začátky s tímto čarovným nástrojem zvaným varhany.
Nepamatuji se přesně, odkdy, ale myslím, že už jako předškolák jsem chodil s tatínkem do kostela na kůr, kde byl tehdy varhaníkem pan Smejkal. Starý hubený samotář, jehož umění jsem od začátku obdivoval a záviděl mu, že může hrát na tak krásný nástroj. Dovolil mi sedávat vedle něj na sedátku pro varhaníka, takže jsem mohl detailně sledovat jeho hru. A jakmile jsem se začal učit na klavír, samozřejmě jsem to začal zkoušet i na varhany. Do tajů hry na tento královský nástroj mě postupně zasvětil tehdejší pan farář kanovník Emil Záruba, který sám hrál na varhany, skládal i harmonizoval mešní písně. Dodnes hrajeme tyto písně podle ručně psaných not, které vlastnoručně zapsal a netradičně zharmonizoval.
Začátek mé "varhanické kariéry" se datuje někdy kolem roku 1967-68. Ještě jsem nedosáhl nohama na "basy", když pan Smejkal umřel. Přesto jsem převzal jeho "varhanické veslo" a na dlouhá léta jsem se tal libickým varhaníkem. První roky, kdy jsem skutečně na basy ještě nedosáhl, šlapal mi na basy tatínek, neboť - jak pravil kanovník Záruba - "varhany bez subbasu je degradace nástroje na pouhé harmónium". A bylo jedno, že tam ty basy šlapal, jak mu to zrovna vyšlo. Ty nejhlubší basy (vlevo) zněly prý vždy tak nějak docela dobře, že nebylo znát že to není dobře. Později jsem se samozřejmě naučil ovládat nohama při hře i basový manuál. Musel jsem se také vyrovnat s mým celoživotním problémem - neumění hrát tzv. "z listu", čili jsem se musel vše naučit vlastně zpaměti, noty mě sloužily jen jako jakási "jistota".
Varhany jsou to vpravdě velice jednoduché, mají jen jeden manuál se sedmi rejstříky a dvěma registry pro basový manuál. Co je ale důležité - jsou mechanické, čili otvírání přívodu vzduchu je zajišťováno soustavou táhel. Mechanické varhany mají tu výhodu, že doba reakce na stisk klávesy je velice krátká. Nevýhodou je o něco vyšší hlučnost při stisku. Rozšířenější variantou, používanou u větších nástrojů, je ovládání pneumatické, čili vzduchové. Nevýhodou těchto nástrojů je určitá prodleva mezi stiskem klávesy a zazněním tónu, se kterým musí samozřejmě varhaník počítat. Ale to vše se samozřejmě týká starších nástrojů. Moderní píšťalové varhany mají toto ovládání rejstříků a píšťal elekrické nebo elektronické. A to nepočítám kompletně elektronické nástroje, které elektronicky naprosto věrně imitují zvuk kostelních píšťalových varhan. Naše firma zajišťovala před několika lety dodávku takovéhoto nástroje značky Viscount do kaple v novém domě pro seniory v Neratovicích. Jednalo se o skvělý třímanuálový nástroj s ovládáním a zvukem naprosto shodným s chrámovými varhanami. Samozřejmě jsem si na něj také zahrál. Ale jako vesnický varhanický amatér jsem se cítil spíše jako houslista - prvňáček, kterému půjčí mistrovské housle.
Takže v těchto dobách mých varhanických začátků pramení zřejmě i můj kladný vztah k elektronickým klávesovým nástrojům. Elektrické varhany jsem prvně viděl a slyšel někde kolem roku 1970 na nějaké výstavě úspěchů SSSR, byly to sovětské dvoumanuálové skříňové varhany s elektrickým vibratovým zvukem, které mě učarovaly. Okamžitě jsem začal na tento nástroj šetřit. Šlo to samozřejmě pomalu, takže to trvalo několik let. Než jsem na ně stačil našetřit, stala se jedna událost, která naprosto zásadně změnila moje hudební nasměrování. Jednoho dne na jaře roku 1974 se totiž u našich dveří objevili - jak by řekl spisovatel "kde se vzali tu se vzali" - Jirka Štekl a Honza Stehno, pilíři skupiny Atlantik. Měli zájem o mou účast a co víc - nabídli, že mi zakoupí varhany. To bylo pro mě něco. I když jsem neměl tehdy ani ponětí, co to znamená "Deep Purple" nebo "Uriah Heep". Tato hudba pro mne byla do té doby naprosto neznámým světem. To mi bylo 15 let.
Po přemlouvání a svolení rodičů jsem skutečně začal dojíždět do Chotěboře cvičit s touto dnes již legendární skupinou. Ale o tom až zase někdy jindy. Tomu všemu ale samozřejmě předcházela cesta do Prahy pro dvoumanuálové varhany zn. Delicia, která pro mne znamenala splnění jednoho velkého životního snu a hlavně nastartovaly mou dráhu rockového varhaníka v skupině Atlantik a v mnoha dalších. Po nějakém čase jsem si pak - ještě za doby krátkého trvání této skupiny - pořídil své první dvoumanuálové elektrofonické varhany Vermona, vyrobené v německu (NDR), a to zejména díky příspěvku od mého bráchy Káji, který v té době vyhrál druhou cenu ve sportce.
Je zajímavé, jak málo se - alespoň v mém životě - sny mění. Když jsem nedávno přemýšlel, co bych si dnes pořídil, kdybych měl těch "zbytečných" několik set tisíc, byly by to zcela určitě rockové "snové" dvoumanuálové varhany zn. HAMMOND s originální Leslie-reproskříní s rotujícími reproduktory. Zvuk a výraz těchto nástrojů podle mého názoru nebyl dosud žádným nástrojem překonán, i když se o napodobení jejich zvuku snaží renomované výrobci klávesových nástrojů již mnoho let.
A dnešní fotogalerie k článku:
