Chci změnu zákona (18.05.2005)
Včera jsem absolvoval další služební cestu do Kovohutí v Čelákovicích. Jezdím tudy už téměř popaměti, cestu jsem si užíval, jel jsem sám, nemusel jsem spěchat, dodržoval jsem (skoro vždycky) dopravní předpisy, na dálnici jsem dokonce jel pouhých 110 km/hod a v klidu jsem pozoroval jak mě předjíždějí spěchající auta a poslouchal rádio Beat. Po zhruba čtyřhodinovém pracovním výkonu jsem po poledni příjemně duševně unaven odjel na čelákovické náměstí do naší oblíbené restaurace za zřejmým účelem. Jídelna je vkusně zařízená, nesmí se tam kouřit, na stěně jsou umístěny originály olejomaleb místního malíře.
Restaurace byla kupodivu téměř plná, tak jsem si sedl na jedno z posledních volných míst ke "čtyřce", u které seděl otec se synem a naproti mě třetí muž, zřejmě k oněm dvoum nepatřící. Objednal jsem si pito a guláš a čekal. Naproti mě se ale začalo dít něco naprosto úžasného. Mladšímu plnoštíhlému muži s drzým obličejem totiž právě přinesl číšník řízek s bramborovou kaší. Téměř v ten samý okamžik mu zazvonil mobilní telefon. Tak, řekl jsem si, a teď mu to vystydne. Nevystydlo. Ten neuvěřitelný člověk zvládl něco, co jsem až do té doby považoval za zcela nemožné. Nedělal si vůbec žádné násilí a zahájil telefonování i žraní (promiňte mi ten výraz) v jeden okamžik. Nalepil si telefon mezi rameno a tvář nabitou řízkem, žvejkal sousto a poslouchal. Nejdříve to vypadalo, že bude jen poslouchat, což by až tolik s jídlem nekolidovalo, pominu-li skutečnost, že seděl u stolu s třemi dalšími lidmi, což mu zjevně nevadilo. Ale nezůstalo jen u poslouchání. Z hovoru, který jsem byl nucen samozřejmě nechtěně vyslechnout, byl zřejmé, že se po telefonu řeší nějaký složitější účetní problém v řádu několika milionů korun. Spolustolovník si nechal přepojit postupně několik lidí a se všemi živě konverzoval s plnými ústy, které dále plnil s neztenšenou intenzitou. Po chvíli už musel telefon držet rukou, tak změnil taktiku. Uchopil nůž a tím odtrhával kousky řízku, nožem je napíchl vložil do ůst. Nožem nabíral kaši a činil s ní totéž. Během hovoru tak spořádal - či spíše spolykal - úplně celou porci a po jídle hovor ukončil, ihned zaplatil a zmizel.
Přinesli i moje jídlo. Vypadalo docela dobře. Zjistil jsem, že tato etuda na mě nezanechala vážnější následky, mohl jsem dokonce jídlo zcela normálně sníst. Bylo to dokonce chutné. Nicméně se ve mě něco zlomilo a nastarovalo něco jako legislativní iniciativu. Rozhodl jsem se, že budu iniciovat změnu příslušného zákona (ještě nevím kterého), která by uzákonila zákaz používání mobilního telefonu - a to dokonce i v případě použití hands-free - během přijímání potravy v restauraci. Jeví se mi jako velmi nebezpečné, když takovýto jedlík-telefonista jí nožem (ohrožuje své zdraví), mluví s plnými ústy (ohrožuje mravní výchovu mládeže, které je v restauracích většina) a prská při řeči potravu po spolustolovnících (ohrožuje jejich zdraví). O obyčejné slušnosti - či spíše vrcholné neslušnosti - ani nemluvě. Nedivil bych se, kdyby se některé slabší povaze zdvihl kufr. Dlužno říci, že mě tento "zážitek" někteří ani nechtěli věřit.
Duševní náladu jsem si pak spravoval pohodovou cestou domů a podvečerní návštěvou hor - konkrétně Horního Bradla a krásnými výhledy na zastávce na Modletíně (konkrétně ze hřbitova...), osvětlenými podvečerním sluvcem. No, posuďte sami, není to nádhera?
