Výlet za větrnou elektrárnou (10.09.2005)
Tak nevím, jak dnes začít. Podlehl jsem včera, respektive předevčírem, nabídce Milana Linharta a rozhodl se absolvovat autobusový "zájezd" kousek za hranice s Rakouskem podívat se a zejména poslechnout si větrnou elektrárnu v činnosti. Myšlenka na vybudování tohoto zařízení mezi Příjemkami a Počátky je totiž stále živá a tak se údajně chystá nové otevření tohoto problému v zastupitelstvu. Zájezd uspořádala developerská firma, která chystá na několika místech tuto elektrárnu vystavět. V předchozím článku k tomuto tématu a diskuzi k němu lze nalézt mnoho rozporuplných názorů, tak jsem uznal za vhodné obětovat páteční odpoledne a jet se na ten zázrak podívat osobně. Odjezd byl naplánován na 15 hodin od městského úřadu a plánovaný příjezd byl v 21 hodin. Zlatý voči! Ale popořádku:
U městského úřadu čekal jen jeden člověk, což mě poněkud překvapilo, ale budiž. Z Chotěboře jsme jeli tedy jen dva. Autobus přijel včas, uvnitř již bylo asi 5 lidí z Počátek a Příjemek. No - autobus - nic moc a řidič - ještě méně :-(. Správně jsem předpokládal, že pojedeme ještě na další místa, kde by toto zařízení mělo stát. Nejdříve jsme tedy nabírali asi 8 osob v Havlíčkově Brodě a pak až v nějaké obci "Jámy" až za Novým Městem. V Brně se k nám připojil druhý autobus - jak jsem vyrozuměl - odněkud z Polné. Na přechod Mikulov jsme dorazili těsně po šesté večer. Ovšem tam nás čekalo "překvapení". Rakouský policajt nás odreguloval na parkoviště, kde stála dvě mobilní pracoviště technické kontroly. A jak bylo vidět, specializovala se na české autobusy staršího data výroby. Asi pokračování pomsty za Temelín... Ten náš byl pro tento účel jako dělaný. Ten druhý rovněž - nebudu vás napínat - neprošel ani jeden. Ten náš na tom byl o něco hůře, měl něco prasklého na podvozku, co vyžadovalo zavařit. Tak po několika telefonátech odjel závadu opravit do Mikulova, kde údajně v hospodě úspěšně přemluvil nějakého svářeče, aby mu to šel opravit. Mezitím se pomalu setmělo a přehoupla se 20. hodina. Už za úplné tmy přijel autobus zpět a my jsme zhruba ve čtvrt na devět vyrazili "nach osterreich". K elektrárně jsme dorazili asi za půl hodiny, ale tam nás čekalo další "překvapení", podle našich průvodců velice, velice řídké. Všechny elektrárny (a bylo jich tam možná kolem dvaceti) byly totiž zastavené, vypnuté, prostě se netočily. To byl vážný problém, přijeli jsme si je hlavně poslechnout a subjektivně posoudit zejména úroveň jejich hlučnosti. Po chvíli si naše oči zvykly na tmu a viděli jsme tedy alespoň ten stometrový sloup a obrovské lopatky přímo od paty sloupu. 300 tun legované oceli. Naši průvodci zahájili tedy alespoň diskuzi a odpovídali na zvídavé a provokativní dotazy, které zaznívaly zhusta od chlapů, kteří si dlouhou chvíli na celnici krátili popíjením "piva za korunu třicet..." No, ale kolem půl desáte jsme měli konečně ten den alespoň trochu štěstí. Vedlejší elektrárna se pomalu rozeběhla. Naskákali sme do autobusu a ten nás odvezl o 400 m dál. Tam jsme tedy mohli zařízení konečně vidět a hlavně slyšet v chodu.
Jaký byl ten hluk? Skutečně téměř zanedbatelný a to jsme stáli přímo pod ní. Odhadoval jsem ho asi jako naše myčka v chodu. Nejbližší vesnice byla vzdálená asi kilometr. Nedávno jsem slyšel, že pod ní někdo přímo přespal, a troufám si tvrdit, že je to docela dobře možné. Místy totiž hluk z normálního větru (kolem 10m/s) hluk elektrárny skoro přehlušil. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Zapomněl jsem dodat něco víc o "kvalitách" autobusu a řidiče. Autobus měl zřejmě zadní tlumiče téměř prázdné, protože se na každé nerovnosti třásl jako v posledním tažení. A řidič - ten zase jel jako k ohni. V zatáčkovitém terénu, který na našem území převládal, to bylo docela náročné, spát se samozřejmě nedalo, musel jsem se stále držet za madlo sedadla přede mnou, protože každou chvílí hrozilo vypadnutí do uličky či jiný úraz. Do Chotěboře jsme dorazili kolem druhé v noci. Takže co říci závěrem - elektrárnu jsme sice v chodu slyšeli, což byl hlavní cíl - ale to vše okolo mě tak silně znechutilo, že si zcela určitě příště případné podobné akce odpustím, a to na dlouhou dobu.