Příliš automatiky škodí (17.04.2006)
Příliš automatiky škodí, to je známá věc. Automatika nemyslí, většinou ani nevidí, ani (naštěstí) nemluví. Automatika prostě koná to, co má naprogramováno a nebere na nás lidi ohled. Někdy to může mít i tragické následky, což se mi naštěstí včera nestalo. Včera po večeři jsem ve Vysočině navštívil onu místnost pro ukládání biologického odpadu. Že tam jsou nižší dveře už vím, takže jsem se tentokrát neudeřil. Už taky vím, že světla se zapínají i vypínají automaticky, takže ani vypínač jsem nehledal. Po přiblížení se k onomu zařízení se skutečně světlo rozsvítilo a tak jsem mohl v klidu a s požadovanou přesností započít s konáním potřeby. Bohužel zhruba v polovině akce zhaslo světlo a místnost se ponořila do hustého šera. Začal jsem mávat volnou rukou jsa přesvědčen, že ono čidlo pohybu je umístěno někde u stropu. Nic. Tak jsem zapátral zrakem v potemnělé místnůstce, kde by mohlo čidlo být, aniž bych přerušil (není to prý zdravé...). Hlavu jsem si mohl ukroutit. Nakonec jsem ho objevil. 60 cm od země ukrytý vedle radiátoru. Jak na něj? Tak jsem při akci přenesl váhu těla na jednu nohu a volnou nohou zakomíhal za sebou. A bylo to. Člověk se pořád učí, sbírá a předává své dobré i špatné zkušenosti.
Mám rád ty okamžiky, kdy člověk vítězí nad hmotou (jak píše Miroslav Horníček ve své knize), či - v tomto případě nad tak trochu hloupou automatikou. Ve Vysočině je bohužel naprogramována pouze na jedno pivo, a já měl dvě, a ještě k tomu PITA! Korunu tomu ovšem nasadila světelná automatika v přední místnůstce s umyvadlem. Celou dobu, co jsem konal, vedle se tam svítilo a jen co jsem přistoupil k umyvadlu tam zhaslo. Tak jsem zase zakroutil rukama v prostoru a bylo světlo. Paráda.
A na závěr pár dnešních snímků:
