Třetí okno (26.12.2006) 
Vánoce, svátky církevní a veskrze rodinné mě letos nepřinesly až dodnes žádnou inspiraci hodnou dalšího příspěvku na blog. Mám totiž za to, že čtenáře nezajímají osobní ani rodinné záležitosti nehodné sebemenšího zobecnění, poučení, pobavení či dokonce zasmání. Osobní pocity a niterné úvahy pak nesepisuji z ryze osobních důvodů, neboť důvodně předpokládám, že některými čtenáři jsou i osoby mi blízké či známé a nepřipadá mi vhodné takto osobně exhibovat. Rovněž tak jakákoliv forma vánočního přání se mi jeví jako záležitost natolik osobní, že mi nepřipadalo vhodné umístit jej na blog.
Dnes jsem ale navštívil nad ránem opět svou rodnou obec - co to povídám - tedy vlastně městys - Libici nad Doubravou, opět za účelem hraní na ranní mši svatou. Začátek mše se však s ohledem na změnu grafikonu českých drah opět posunul o čtvrthodinu, takže jsem měl najednou čas se porozhlédnout po liduprázdném libickém náměstí a tato zádumčivá nálada mě inspirovala k několika fotkám. I když vystihnout onu zvláštní atmosféru a ve mě vyvolanou náladu - směs klidu a smutku lze stěží placatou fotkou vystihnout, za pokus to určitě stálo.
Daleko nejzvláštnější obraz jsem ale spatřil až uvnitř chrámu při mši svaté. Opar se během obřadu částečně rozptýlil a slunce prostoupilo oknem z jižní strany tak, že jeho obraz vytvořil na protější stěně mezi okny zářící "třetí okno", a to tak, že částečně ozářilo jeden z obrazů křížové cesty - Ježíše Krista na kříži. Čekal jsem, zda třetí okno vydrží do konce obřadu, abych ho mohl vyfotit. Podařilo se, ale pár okamžiků po skončení obřadu (a naštěstí až po vyfocení) úkaz zmizel a sluníčko spolu s třetím oknem zase zmizelo v oparu.
I když jsem podobný úkaz s jakoby "zázračným" chvilkovým vynořením slunce v určitý pietní okamžik nezažil poprvé a rozum mě ujišťuje, že je to vše pouhá náhoda a shoda povětrnostních a situačních okolností, vždy se ve mě na chvíli zažehne jiskřička pochybností, zda to není nějaké znamení či poselství něčeho, co neumíme či nemůžeme vnímat jiným způsobem. Musím říci, že to není nepříjemný pocit a vždy mě to přiměje k dalším úvahám a rozjímání a vždy pocítím něco jako vědomí, že někde velice blízko nás jsou odpovědi na nějaké důležité otázky, dokonce ty nejdůležitější, které jsou nám lidem stále nedostupné. Nějaká velká a nevyslovitelná tajemství života, která přesto že jsou tak blízko či možná všude okolo nás a zřejmě i v nás, zůstávají a zůstanou stále tajemstvími a v některých takovýchto zvláštních chvílích pocítíme pouze závan jejich existence.
Přeji pokoj všem lidem dobré vůle a přeji jim nejen o tomto vánočním týdnu více času na úvahy a rozjímání bez televize a novin či časopisů. Myslím, že to určitě stojí alespoň občas za to.