Kde to nejvíc sype? (31.01.2007)
Blíží se opět doba rozhodování rodičů co s dospívajícími ratolestmi, na jakou střední či vysokou školu svého potomka nasměrovat. A to nejen podle toho, aby dělal to, co ho baví, a k čemu má třeba vlohy, ale mnohdy i podle toho, aby "to sypalo".
V minulých dnech totiž vyšel v deníku Stará Fronta Včera zajímavý seznam padesáti firem v Česku, jejichž zaměstnanci pobírají nejvyšší průměrné platy v zemi, shodou okolností všechny nad 50 tisíc měsíčně. Zpočátku jsem tomuto seznamu nevěnoval pozornost, neboť z mého pohledu a pozice se jednalo o naprosto nezajímavé informace. Když jsem uviděl palcové titulky tohoto seznamu, vytanuly mě na mysl profese, které v tomto seznamu budou dominovat: Banky, Právníci, Počítačové a telekomunikační technologie. Po sběžné rekognoskaci mě ale "vyskočilo obočí" a přinutil jsem se udělat si statistiku těchto nejlépe platících českých firem podle branží, protože jsem se ve svém odhadu zcela zmýlil, tedy co se vítězné branže týče.
Nejvíce firem z první padesátky nejlépe platících firem nejsou banky, ani počítačové nebo softwarové firmy. Na prvním místě se zcela jednoznačně umístily - pro mne překvapivě - farmaceutické firmy. Bylo jich z těch padesáti celkem 17, což je více než třetina. Firmy informačních technologií se umístily až na druhé pozici s deseti a na třetím místě banky se sedmi firmami. Tato informace je pro mne přinejmenším podnětem k zamyšleni.
Z výše uvedeného totiž jednoznačně vyplývá, že po nelegálních branžích jako drogy či zbraně je momentálně nejvýnosnějším byznysem vyvíjet, vyrábět a zejména prodávat léky. Je nepochybné, že tato oblast je i vysoce růstová a i do budoucnosti velice pespektivní, když si farmaceutické firmy mohou dovolit platit v průměru největší peníze svým zaměstnancům.
Jaké jsou příčiny? To je určitě velmi složitá otázka, na kterou neznám jednoduchou odpověď. Zdravotní péče, léky a zdravotní pojištění je mezi ostatními pojistkami v mnoha aspektech výjmečným fenoménem. Je všeobecně povinné, pojistné nezávisí na výši či kvalitě pojistného plnění či pojistného rizika ale je závislé pouze na výši platu (tedy pokud človíček maká). Zdravotní pojištění člověku nezajistí zdraví ani zachování života, dokonce ani léky z nějaké stabilní definované množiny hrazených léků. Zajistí mu vágně definovanou standardní zdravotní péči a dynamicky se měnící příspěvek na některé potřebné léky. Stručně a pragmaticky řečeno - za povinně placené pojistné (které připomíná spíše než co jiného daň) není vůbec jasné, na co jsem pojištěn. A až v ordinaci se mnohdy dozvím, že léky, které potřebuji, nejsou vůbec hrazeny zdravotní pojišťovnou. Z pohledu běžného pacienta je tedy situace ve zdravotní péči dosti nepřehledná a neprůhledná. Často se měnící úhrady léků pak napovídají o silných lobbystických tlacích farmaceutických firem na ceny a zejména výši úhrady jejich výrobků.
Daleko nejdůležitějším faktorem je ale podle mého názoru fakt, že se jedná o zdraví, a to je pro každého člověka tím nejcennějším pokladem. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že když nakupuju jakýkoliv běžný výrobek, ať se jedná o potraviny, oblečení, pohonné hmoty, atd., instinktivně hledám výrobek s nejvyšším poměrem kvalita/cena nebo výrobek nejlevnější. Pokud se ale jedná o léky, člověk se začne najednou chovat iracionálně a na svém zdraví nijak nešetří, naopak. Nakupuje a věří, že bude zdravý. Že si za větší peníze koupí lepší zdraví. A farmaceutické firmy tuto "srdeční záležitost" dokáží velice dobře zpeněžit. Není také žádným tajemstvím, že v současné době už více než polovina nákladů těchto firem tvoří marketingové a reklamní náklady (mnohdy "pochybné pověsti"), tedy náklady na "přesvědčování a motivaci" lékařů a pacientů, aby použili právě jejich lék, což je také minimálně na pováženou.
Jak z toho ven? Asi nijak. Není cesty ven, snad poslat své potomky studovat na farmacii, ale to už jsem jaksi bohužel prošvihl. Nezbývá tedy nic jiného než přejmenovat si stavební spoření na "zdravotní spoření starých" a doufat, že druhé zuby a desátý brejle ještě nějaký ten pátek vydrží, stejně jako že se mi vyhnou další, zdravotními pojišťovnami nehrazené, neduhy. Nezbývá skutečně nic jiného než si zdraví chránit a šetřit si alespoň na třetí zuby, abych si v důchodu, pokud se ho dožiju, mohl občas pochutnat na svíčkové nebo řízku. Nebo je to všechno úplně jinak?