Hudební DVD - od hudební aktivity k divácké pasivitě (07.03.2007)
V poslední době jsem měl možnost zajímavého srovnání. O vánocích a k narozeninám jsem dostal od JC mladšího dvě dvoj-DVD s live koncerty mého oblíbence Phila Collinse. Od té doby jsem si koupil některá další hudební DVD a další jsem si půjčil od známých a kamarádů, neboť mě velmi zaujalo sledovat v pohodlí obejváku živé koncerty světově známých hvězd či skupin, zpívajících naživo bez playbacku. A tak se k mým rukám, očím a uším dostala vystoupení nejen takových superstars jako např. Pink Floyd, Deep Purple, Bryan Adams, Rainbow, Rush, Yes, Uriah Heep, Jimi Hendrix, Metallica, Cliff Richard, Genesis, Madonna, Simon and Garfunkel, Bruce Springsteen, atd., ale i některé skupiny, které mě tedy zcela nic neříkají jako třeba Rammstein či Sepultura. Musím na tomto místě říci, že jsem se docela zhrozil, jací protagonisté také dokáží naplnit sportovní haly. Mimochodem - jejich marketing musí být opravdu na vysoké úrovni.
Z několika desítek takto - prozatím (z časových důvodů) pouze částečně - shlédnutých koncertů mohu již tak trochu zobecňovat a hodnotit, i když pouze z pozice muzikanta - amatéra a samozřejmě zcela subjektivně. V dnešní době je módní hovořit o "trendech", tedy podle mého názoru obecný trend v koncertování před plnými sportovními halami je následující: Čím slabší a hroznější je hudební složka koncertu (což je v některých případech tak trochu nadnesené označení), tím vynalézavější a "bohatší" je použití světel, projekce, laserů, pyrotechniky, kostýmů, slovníku protagonistů a mnohdy i třeba muzikálových prvků, Všechny tyto složky mají zřejmě za úkol jedinné - odlákat vnímání posluchače - diváka od této hrůzy co slyší a zaměřit jeho pozornost na jiné vjemy. Osobně nedokážu pochopit, jak někdo může za návštěvu takovéhoto koncertu utratit tisíce, nicméně nehodlám nikomu vymlouvat jeho vkus ani ho od návštěvy takovýchto akcí odrazovat.
Dalším trendem, který je vysledovatelný, je ohromný nárůst kvality a zejména profesionality za posledních cca 25 let, a to nejen kvality vlastní interpretace hudby, ale i celé režie koncertu a jeho technického provedení, ozvučení a zaznamenání. Pokud porovnávám třeba koncert Deep Purple před 20 lety s posledním koncertem Phila Collinse, Párplové občas vypadají - ať se na mě nezlobí - tak trochu jako amatéři. Vím, že to všechno patří k době vzniku a že srovnávám nesrovnatelné. A není to jenom o světlech, projekcích či pyrotechnice. Zdá se mi, že některé kapely prostě mají za to, že to bez toho už dneska nejde. Asi stárnu a asi jsem už staromódní, ale - světe div se - já chci hlavně shlédnout živé muzikanty a poslechnout si živý koncert a do očí blikající stroboskopy mě tedy občas docela štvou. Chci na vlastní oči vidět hudební velikány v akci. Ty velikány, které jsme za minulého režimu mohli slyšet jen občas a třeba jen náhodou. Já jsem měl jako adolescent štěstí, že jsem se v Libici kamarádil s o několik let starším Vaškem Součkem, který mě přivedl k muzice, která mě baví a fascinuje dodnes. Jeho nadšení pro hudbu je také celoživotní a pokaždé, když se setkáme, musím obdivovat z něj tryskající energii, vtip a nezdolný optimizmus.
To on mě poprvé zapůjčil desky s kapelou YES, tehdy neoficiálně uznávanou nejlepší kapelou - tedy kapelou složenou z nejlepších muzikantů. Hudba této kapely je natolik zvláštní, že mě ani tehdy ani nyní nevadí, že nerozumím anglickému textu. Je natolik mnohotvárná a netradiční, že mě i po těch několika desítkách let baví ji poslouchat. Bohužel ji musím poslouchat sám, rodinným příslušníkům (mimo Jima JC) vyloženě vadí... Tato skutečnost mě naštěstí vůbec neodradila od toho, abych si objednal (za pouhých 199 Kč) DVD + CD YES - Symphonic Live, na kterém si kapela YES splnila svůj sen (jak se uvádí na obalu) - koncert se symfonickým orchestrem. Většinu skladeb z tohoto koncertu jsem znal už z mládí, takže velká zvědavost - jak se dají takovéto (z mého pohledu nehratelné) kusy zahrát naživo na koncertě a ještě se symfoňákem. Musím říct, že je to bomba. A asi nejen pro mne, protože diváci už po první více než čtvrthodinové skladbě skladbě "Close To The Edge" aplaudovali vstoje (na koncertě se sedělo - tedy i pod pódiem). A i když už jsou YES bez původního vynikajícího klávesisty Rika Wakemana, který se dal před lety na sólovou dráhu, jsou stále velmi dobří, i když už prošedivělí postarší pánové.
Nemohu na tomto místě nepolemizovat s názorem Jiřího Dědečka v magazínu MF Dnes, kde na otázku Ivana Klímy co pro něho znamená text v písni odpovídá: "Text je základ. Písnička bez poselství je akustické smetí, byť byla podána sebelépe". I když netuším, zda je v textech mých oblíbených anglicky zpívajícíh interpretů nějaké poselství, myslím, že redukovat projev hudebních interpretů pouze na zhudebněnou dobrou nebo špatnou poezii je také určitý extrémní názor. Je to zřejmě také záležitost subjektivní, ale i když s přibývajícím věkem je pro mne text v českých skladbách čím dál tím důležitější, kvalitní a inspirující hudba je stále tím hlavním, co mě baví a fascinuje.
Takže shlédnutím tohoto a dalších koncertů si i já plním své sny z mládí, kdy jsem samozřejmě marně toužil takovéto koncerty zažít, slyšet a vidět na vlastní oči, i když na druhé straně takto stále více poznávám, jak hrozná jsou oproti těmto má občasná amatérská hudební vystoupení a jak shovívaví a laskaví jsou naši posluchači, když nás hned nevyženou, občas nás i pochválí a dají nám dokonce i najíst a napít...