Zasáhl mě "Život ženy" (10.10.2011)
V poslední docela dlouhé době mě nezasáhlo žádné téma, o kterém bych chtěl napsat. Ne že by tato témata nebyla, či že by nestála za glosu. Mám tak nějak stále méně času a "věci veřejné", o kterých jsem s takovou chutí psával, mě stále více nechávají chladným. V tomto nedělním dopoledni byla tato dlouhá doba konečně přerušena. Jako téměř každou neděli jsem odjel do Libice nad Doubravou hrát na nedělní mši svatou. A toto dopoledne jsem získal hned dvě silná témata k dnešnímu článku.
První souvisí s opravenými varhanami v libickém kostele sv. Jiljí. Zjistil jsem, že varhany jsou zcela nově naladěné a znovu perfektně opravené. Po generální opravě, která proběhla asi před dvěma lety, totiž již tento nástroj opět vykazoval poměrně znatelné rozladění, pazvuky u některých tónů a některé drobné mechanické závady. Tyto závady jsou způsobovány zejména vlhkostí a velkými rozdíly teplot, které v kostele panují. K mému údivu jsem ale zjistil, že tuto opravu celou zajistil i financoval Láďa Bambuch, libický majitel restaurace U Bambuchů a neúnavný pořadatel nejrůznějších kulturních akcí v Libici, a také samozřejmě zpěvák a varhaník který mě občas v kostele zastoupí. To je zcela určitě čin hodný obdivu, pochvaly a zveřejnění. Proto tak tímto činím a smekám!
O nedělní mši svaté však přišel jiný okamžik. O kázání duchovní otec děkan Josef David navázal na evangelium, v kterém se hovořilo o svatbě. Zmínil se, jak byl také pozván na svatbu a jak novomanželům poslal přání, v kterém použil báseň Marie Holkové, české učitelky, spisovatelky a překladatelky, která zemřela v roce 2002 v úctyhodných 94 letech. Tato báseň jej podle jeho slov oslovila a tak ji zaslal i novomanželům. Přiznám se, že mě zasáhla také a to natolik, že jsem o ni po mši svaté od otce Josefa Davida požádal.
Byl jsem vyslyšen, za což i tímto ještě jednou děkuji. Protože si myslím, že je to báseň moc krásná a inspirativní, dovoluji si jí tímto uvést i zde:
Marie Holková: Život ženy
Když se mladá dívka vdává i v dešti jí svítí slunce do tváře.
Zdá se jí, že sedí ve zlatém kočáře.
Vždyť celý svůj život dává i se srdcem nejlepšímu muži.
Pojede s ním sadem růží, jedou do zámku ze samých oblaků.
Nebe je v té chvíli bez mraků, on i ona jsou před sebou bez poskvrny.
Pak se opakuje písnička tak stará, z růží zbydou často jenom trny.
Z kočáru je všední kára, a z dívky se stala žena do té káry zapřažená.
Denně táhne káru nahoru a dolů, cesta někdy nepříjemně klouže.
Hned je slunko, hned zas louže, smích se slzou často splývá.
Když muž i žena tu káru táhnou spolu, pak oběma dost štěstí ještě zbývá.
Pak na káře vezou děti a tak v práci den po dni jim v nenávratno letí.
Prach usedá na krásu, sníh napadá do vlasů.
Žena je však stále krásná tou svou každodenní obětí.
A tak zaslunce i nepohody strom života nese plody - v jeho stínu spočine si stáří.
Šťastná žena, které vnitřní slunce září, vědomím že unesla, co bylo třeba nésti; vědomím, že jiným dala štěstí.