Pohádkový kamínek - Příběh (15.12.2011) 
Příběh vzniku Pohádkového kamínku připomíná nějakou moderní pohádku, proto jej budu i takto vyprávět. Snad se ale nebudete zlobit, že tato pohádka zatím nemá žádný konec.
Před několika málo lety se rodičům na malé vsi na Moravě narodila dceruška. Dali jí jméno Anička, po prababičce z vesničky pod Železnými horami. Anička přinesla svým rodičům i prarodičům jako první vnučka a i dalším příbuzným strejčkům a tetám moho radosti a také od nich dostávala mnoho hraček se kterými si velmi ráda hrála. Jak rostla, zjistila, že i dospělí mají své hračky, a moc zajímavé! Mobilní telefony, počítače, fotoaparáty, kamery. Moc se jí libilo hrát si s těmito hračkami, mačkat tlačítka a pozorovat jak se mění barevné obrázky na displeji či jak tyto hračky hrají písničky či přehrávají videoklipy s ní samou nebo ostatními členy rodiny. A tak nepromeškala žádnou příležitost k tomu, aby si nějako takovouto hračku „vypůjčila“ a zkoumala co se s ní dá všechno dělat a radovala se z barevných obrázků a přehrávaných zvuků a melodií. Jednoho večera se u Aničky v pokojíčku zjevil hodný skřítek Viki, malý mužíček s velkou čepicí, která mu často padala až na nos. Začal si s Aničkou povídat a ta si mu stěžovala,že dospělí ji nechtějí půjčovat své hračky, i když ona jim své půjčuje. Jelikož Anička byla hodná holčička a Viki byl hodný skřítek, vytáhl Viki svou kouzelnůu hůlku a zamumlal kouzelnou formulku. A najednou - před Aničkou ležel krásný modrobílý kamínek. Viki Aničce vysvětlil, že tohle je pohádkový kamínek, který umí mluvit, zpívat a ukazovat jí obrázky. Dokonce si umí i nové obrázky nebo zvuky nahrát a zapamatovat si je. A prý že tento kamínek jí nahradí všechny hračky dospělých, které jí jsou odepírány a že bude jen a jen její. Viki naučil Aničku s pohádkovým kamínkem zacházet a Anička již nikdy nebrala dospělým jejich hračky, naopak dospělí ji pohádkový kamínek záviděli a když Anička spala, tajně si s ním chodili hrát…..
Mno…. Tak takhle to skutečně nějak v pohádkách chodí, ale ve skutečném světě to takto BOHUŽEL nefunguje. Kdybych měl popsat jak to skutečně všechno bylo, trvalo by to asi hodně dlouho a výsledek by nejspíš nebyl zřejmě moc záživný. Skusím tedy pokračovat jinak, ale stejně si myslím, že by bylo dobré, kdybyste věděli jak to bylo skoro doopravdy. Předchozí odstavec zapomeňte a dál by tato pohádka pokračovala nějak takto:
Dospělým se kupodivu příliš nechtělo půjčovat Aničce své dospělácké hračky i když jim Anička na oplátku nijak nebránila aby si hráli s jejími hračkami. Dospělácké hračky jsou ale strašně málo odolné, snadno se rozbijí a vůbec jsou strašně složité na hraní a možná i nebezpečné pro tak malou holčičku, mínili maminka s tatínkem i babičky a dědečkové. Nepochopitelně moc všelijakých zajímavých knoflíků ale stále lákalo Aničku k dalšímu hraní s nimi a každý obrázek či zvuk dospěláckých hraček ji dělal velkou radost a povzbuzoval k dalšímu výzkumu. Když byly Aničce již téměř dva roky, řekl si její dědeček, že dá Aničce dal k vánocům nějakou hračku s barevným funkčním displejem, vhodnou pro její věk, aby se její zájem přestěhoval od dospěláckých hraček na jinou hračku, vhodnou a bezpečnou pro její věk. Prošel tedy několik velkých prodejen s hračkami aby takovouto hračku koupil. Kupodivu ale nikde žádnou takovou hračku nenašel. Prodavači jenom kroutili hlavou a nabízeli dědečkovi všelijaké jiné mluvící, hrající či blikající hračky. Dědeček se ale nevzdával a jelikož je to moderní dědeček, sedl k počítači a začal pátrat na internetu, aby koupil nějakou podobnou hračku třeba ze zahraničního elektronického obchodu. Ale ani v největším internetovém obchodu v jů-es-ej nenašel takovouto hračku která by byla vhodná pro jeho dvouletou Aničku.
Co teď? Říkal si dědeček, protože zjistil, že hračka, kterou si pro Aničku vymyslel, nejde koupit, nikde jí nemají, nikde jí nevyrábějí. A ejhle, řekl si dědeček, to by mohla být přece díra! Ne díra v kalhotech, ani černá díra ve vesmíru, ale díra na trhu! Když jsem takovouhle hraču nenašel já, řekl si, možná ji právě zeď hledá víc dědečků či tatínků, strýčků či tetiček a také ji nenašli a právě teď si také říkají: co teď? Možná by takovou hračku svým dětem nebo vnoučkům rádi koupili, kdyby ji v nějaké hračkárně nebo na internetu našli. Tato myšlenka se uhnízdila dědečkovi v hlavě a on začal shánět další informace, a přemýšlet a posuzovat, zda by nebylo možné tuto díru na trhu zaplnit. Co by to vlastně znamenalo, řekl si dědeček, vymyslet jak by tato hračka měla vypadat, jak by měla fungovat a najít výrobce, který hračku vyrobí. Nemělo by to být až tak složité, řekl si dědeček. Do vánoc už to asi nestihnu, ale na jaře by třeba mohla být nová hračka na trhu.
Začal tedy vymýšlet, sepisovat a kreslit, dokonce i modelovat. Přestal se po večerech večer dívat na televizi a promýšlel jak by nová hračka mohla fungovat a jak by mohla vypadat, aby se Aničce a i dalším dětem líbila, aby se líbila i rodičům těchto dětí a zejména aby byla pro takto malé děti bezpečná. Obstaral si a prostudoval příslušné předpisy a normy pro hračky, navštívil Státní zkušební ústav hraček, kde se radil s odborníky jak by měla být nová hračaka konstruovaná a z jakých materiálů, aby byla pro děti bezpečná a aby vyhověla přísným předpisům. Také začal hledat firmu, která by takovouto hračku uměla vyrobit. To nebylo jednoduché, neboť žádná domáci firma není na takovýto typ výrobků zařízena a neměla o tento výrobek zájem, a tak nakonec se dědeček rozhodl oslovit výrobce v zemi kde se vyrábí většina hraček i elektroniky, v Číně.
To už byl konec zimy a začínalo pomalu jaro. Dědeček si osvěžil své chabé znalosti angličtiny a oslovil několik desítek čínských firem s požadavkem na vývoj a výrobu zcela nového typu multimediální hračky. Naprostá většína firem ale odpověděla, že nový typ výrobku tohoto typu není schopna vyrobit, nebo neodpověděli vůbec. Kupodivu se ale našlo několik málo firem, které měly zájem nový výrobek vyvinout a vyrábět. Dědeček si s nimi začal dopisovat elektronickou poštou a postupně jim zaslal své představy o nové hračce, tvar, vzhled, barvy, podrobný popis fungování hračky, způsob balení a značení, a všechny další infromace potřebné pro vývoj a výrobu. Po delší korespondenci a po několika měsících jednání dědeček vybral firmu, s kterou sepsal smlouvu o vývoji a výrobě nového typu hračky.
Současně vyvstal problém přesně definovat požadovaný tvar a design hračky. Tatínek Viktorky, Petr, ochotně zařídil ve své firmě počítačový design 3D modelu nové hračky a jeho šikovný konstruktér vytvořil podle dědečkova nákresu digitální model hračky v počítačovém konstrukčním programu. Obrázky vytištěné z tohoto prvního modelu dědeček zaslal čínské firmě jako vzor jak má hračka vypadat. Tyto obrázky pak posloužily k mnoha dalším účelům.
Jak ale pojmenovat novou hračku a jaké by měla mít logo?. Zasáhla opět vyšší moc, na začátku jara se dědečkovi opět rozrostla rodina a tentokrát jeho dceři se narodila jeho druhá vnučka Viktorka! Roztomilá vnučka přinesla do dědečkovy rodiny další velkou radost a kupodivu - i inspiraci k nové hračce. Oblečená do roztomilých mikinek s kapucí měla často ve spánku tuto kapucku spadlou přes oči a koukal jí tak jen nos a pusinka. Tento obrázek inspiroval dědečka k tvaru loga nové hračky, hlavičce postavičky skřítka jménem Viki s čepicí spadlou přes oči. Dědeček vymodeloval hlavu skřítka ze samotvrdnoucí modelovací hmoty a jeho fotku umístil na obrázek návrhu hračky a zaslal čínské firmě. Ta slíbila tento tvar zakomponovat do těla hračky jako plastické logo. Tento tvar posloužil i jako předloha k skutečnému logu nové firmy, kterou dědeček založil se svým synem, otcem Aničky, a bratrancem Tomášem. Název hračky pak dědeček odvodil od skřítka Vikiho, jako dárek, který hodným dětem tento skřítek vyčaruje, a to Pohádkový kamínek.
No jo, ono se řekne „Pohádkový kamínek“, ale to by v něm měly být potom také nějaké pohádky, řekl si dědeček. A tak začali s babičkou vybírat z dětských knížek, které by byly vhodné z hlediska věku a vhodnosti pro umístění do paměti hračky. Dědeček zahájil dlouhá jednání ohledně autorských práv aby obdržel licenci na umístění části obsahu některých dětských knížek pro nejmenší do hračky v multimediální podobě, tedy obrázky a namluvený obsah. Také zahájil dlouhá a složitá jednání s Českou televizí a s firmou Supraphon o případném umístění některých večerníčků a dětských písniček do Pohádkového kamínku. Základ pohádkového obsahu ale musí tvořit říkadla, pohádky a písničky pro nejmenší děti od roku a půl do tří let, rozhodl dědeček, pro ty je Pohádkový kamínek urček především a tak musí vyhovovat především jim. Nový typ licenčních práv představoval nový problém pro zaběhnutý a poměrně neprůhledný systém autorských práv. Nakonec se dohodl s vydavatelstvími Axioma a Portál a s autory a ilustrátory dětských knížek na licenčních smlouvách na umístění audiovizuální podoby částí obsahu vybraných dětských knížek do nové hračky. Ilustrátor pan Šplíchal dokonce nakreslil speciální postavičky skřítka Vikiho, který má být v Pohádkovém kamínku jakýmsi průvodcem a uvaděčem.
Ale co písničky? Říkal si dědeček, sám muzikant od mládí: V hračce musí bý také písničky, ty si děti rády zpívají i poslouchají a mají příznivý vliv na jejich vývoj a vnímání hudby. Vybrali tedy s babičkou 21 písniček pro nejmenší děti a dědeček k nim nahrál pianové podklady. No jo, ale kdo je nazpívá? Babička si vzpoměla na moc škovnou holčičku Táňu, která u ní ve školce moc hezky zpívala. Nyní už Táňa měla za sebou druhou třídu. A tahle Táňa má také svou babičku Marii, která je učitelkou hudby a na dědečkouvu prosbu s Táňou ochotně nacvičila všechny vybrané písničky. U dědečka pak Táňa moc hezky nazpívala s nahraným doprovodem všechny písničky do mikrofonu a její hlásek se tak stal součástí pohádkového obsahu Pohádkového kamínku.
Každá legrace něco stojí, jak se říká, a tak i vývoj a výroba takovéto hračky je samozřejmě drahá záležitost. Vymyslet novou hračku - to se dá skoro zadarmo, ale vyrobit ji - to už stojí spousty peněz. Dědeček měl zase štěstí a spolu se svými dětmi, bratrancem Tomášem a samozřejmě s úvěrem dali dohromady potřebnou částku. Založili spolu novou firmu a dědeček začal se svými novými společníky vymýšlet i jak novou hračku prodávat. Základem musí být dobrý web hračky, usoudili všichni a tak dědeček zadal vytvoření profesionálního grafického návrhu webu, 3D modelu hračky pro tento web a Jirka, tatínek Aničky začal pracovat na webu hračky, neboť je to i jeho povolání. Na grafický návrh domovské stránky se nakonec dostal i Tomášův syn roztomilý Honzík, coby kluk hrající si s Pohádkovým kamínkem. Tomáš zpracoval grafický návrh obchodního letáku a společně spřádali plány a možné cesty šíření informací o nové hračce pomocí internetu.
Mezitím v čínské firmě probíhal vývoj nové hračky a dědeček musel absolvovat složitá dohadování s výrobcem ohledně designu a zejména funkcí hračky. Všechna tato jednání probíhala pomocí e-mailu a Skype programu, neboť dědeček si netroufal na telefon v angličtině ani na osobní kontakt. Bylo totiž nutné nejen detilně zkonstruovat tvary jednotlivých částí těla hračky a poté vyrobit formy pro výrobu těchto plastových výlisků tak aby do sebe perfektně zapadaly. Tělo hračky muselo být navrženo tak, aby splnilo nárožné fyzikální testy ohledně pevnosti a kvality materiálu. Dědeček si nechal předem poslat vzorky materálu a nechal je ověřit ve Státní zkušebně hraček zda tyto materiály vyhoví pro hračku pro tak malé děti. Musela se dále navrhnout zcela nová vnitřní elektronika, tedy zejména základní deska plošných spojů osazená procesorem, pamětí a dalšími součástkami pro umístění do hračky, která by umožňovala požadované funkce. A to zdaleka nebylo všechno. Nejsložitějším úkolem bylo nové firmware, což je vnitřní program hračky, který řídí veškeré akce hračky a správně reaguje na stisk jednotlivých tlačítek. Vysvětlování požadovaného chování hračky čínskému výrobci bylo zdlouhavé a velmi náročné, i když je nutné říci, že obě zástupkyně tohoto výrobce, Jane i Swan, se kterými si dědeček psal, přistoupily s celým svým týmem k celému procesu vývoje Pohádkového kamínku velmi zodpovědně a vstřícně. Dědeček vždy říkal, že bez jejich tvrdé a neúnavné práce na tomto vývoji by Pohádkový kamínek nikdy nevznikl.
A to už tady byl konec prázdnin a od čínského výrobce měl přijít první vzorek nové hračky. Tedy - nebyl vlastně první, dědeček již dříve obdržel obrázky a videa prvních těl hraček, ještě nebarevných. První kus byl dokonce vyrobený ještě bez forem, drahou technologií 3D printingu. Na těchto prvních kusech se ověřovalo, jak dobře do sebe základní výlisky a tlačítka zapadají a zda se dovnitř vejde display a základní deska s potřebnou elektronikou a samozřejmě také nabíjecí baterie. První kus vyrobený lisováním do nových forem byl zase celý černý. Druhý zkušební výlisek už byl dvoubarevný, bílá a modrá jako základní barvy Pohádkového kamínku už byly správné, pouze pět ovládacích tlačítek bylo zatím v jedné modré barvě a ne každé jiné. Až tento kus se ale jako první vydal na dlouhou cestu z Hong Kongu do Chotěboře na testování.
Bylo ale třeba zařídit stále mnohodalších věcí, jako registrace firmy pro EAN kódy, navhnout obal a jeho potisk a tištěný obsah, připravit multimediální obsah hračky, sestavit návod k používání, spolu s čínskou firmou připravit kompletní technickou dokumentaci pro Státní zkušebnu hraček, zařídit si smlouvy pro povinné odvody autorské odměny a likvidaci elektrozařízení, zařídit platby do zahraničí, vedení účetnictví nové firmy, oslovit potenciální koncové i velkoobchodní zákazníky, a tak dále, a tak dále. Nekonečný sled událostí, aktivit spousty lidí a nových nápadů, činností a povinností dal do pohybu jeden jediný okamžik, v kterém vznikl nápad….
Ale to již byl začátek letošního září a Anička, už skoro o rok starší, vyparáděná a s dvěma culíky navštívila s rodiči a s dědečkem a babičkou vesničku pod Železnými horami, kde žili její pradědeček s prababičkou, její jmenovkyní, a kde se právě konala pouť. Stavili se na hřbitově u hrobu Aniččiny prababičky a pradědečka, pak se Anička povozila na kolotoči, koupila si panenku a lízátko a potěšila se malou sestřenicí Viktorkou, která také s rodiči dorazila na pouť. Poté odjeli k babičce Lídě na svíčkovou, zatímco dědeček odešel do místního kostela, kde jako každou neděli zahrál na varhany při mši svaté. Od začátku považoval tento nápad s hračkou za vnuknutí nějaké vyšší moci nebo dar od svých zemřelých rodičů. Ano, hlavně za veliký dar ktrému se mu tímto dostává. Dar ovšem křehký a zimomřivý, dar o který se musí stále pečovat a který se musí s velkou dávkou trpělivosti a vytrvalosti dotáhnout do konce. Popřejme dědečkovi ať se mu jeho plán podaří a ať jeho pohádkový kamínek udělá radost mnoha a mnoha malým dětem.
(pokračování příště ….?)